Lezení

Fotky

Napiš mi

VÍTEJ  *  Vstoupil jsi v 04:18  *  Před tebou tu už bylo 193887 lidí  *  Optimalizováno pro IE6 800/600


Rakousko

Dachstein gebirge

Gosaukamm 2003
Itálie

Dolomiti

Dolomity 2004


Dolomity - 1. - 5. září 2004


        Nějakou akci do Dolomit jsme plánovali už dlouho. Trochu narychlo mám možnost půjčit auto, počasí se taky umoudřuje, Jura řekl že jede a nakonec se k nám přidává ještě Ivor. Ten sice neměl moc dovolené, ale nakonec jel. Máme naplánované lezení na pět dní v okolí Cortiny.

1.9.2004
Naložili jsme všechny věci, nabrali Ivora a něco po půlnoci vyrážíme z Brna. Na hranicích čekáme na zprovoznění benzínky a pak už valíme cestou známou z Glockneru směrem na Cortinu. Mezi Vídní a Klagenfuthem jsou samá omezení a tak se cesta strašlivě vleče. Ráno před Italskými hranicemi dávám auto Jurovi a jdu si na chvilku lehnout dozadu. Před devátou ráno dorážíme na mýtnici pod Tre Cime, platíme 20 Euro a doufáme, že za to budou naše zážitky stát. Za chvíli jsme už na nejvyšším parkovišti pod Cimama a vaříme snídani. Je strašlivá mlha. Skoro to vypadá že se ve vzduchu vznáší voda. Jen občas vyleze nějaký z okolních kopců. Po snídani balíme a vyrážíme do první cesty. Výběr cest má na starosti Ivor, už to tady zná. Takže pro dnešní den máme JV stěnu Tore Preuss, neboli Cimy Piccolissimy od pana Cassina 7- (V+/A0) 250m. V mlze jdeme po turistické cestě směrem pod nástup, ale vůbec netušíme jak ho najdem. Vidět není vůbec nic. Když sundáváme bundy u chaty Lavaredo někde pod nástupem, tak se nám úplným zázrakem asi na 5 minut ukáže celá věž. Najednou známe nástup a také jsme si prohlédli kudy cesta půjde. Když šlapem sutí k věži Ivor zjistí, že dole zapomněl čepku. Doufá že tam zůstane a pokračujem. Batohy necháváme pod stěnou, nahoru berem jen jeden malý. K nástupu se vyleze lehkým terénem na polici do koutu. Tím se vydáváme vzhůru. Cesta je docela dobře zajištěná skobami různé kvality a my si vychutnáváme krásné lezení. Průvodce píše o slunečné stěně, ale
mi nevidíme ani na 50 metrů. Nejkrásnější z celé cesty je traverz vlevo rukama po malé poličce. Nedolézáme až na vrchol a traverzujeme po vrcholové polici vlevo, překračujeme komín, po chvíli vylézáme na poličku o patro výš, zase jdem vlevo a slézáme na výrazný plácek čnící do severní stěny ke slaňáku. Musím přiznat že tento nejištěný traverz nebyl úplně zadarmo. Sestup vede cestou Dulferův kuloár. Nedokážem si představit, že by tudy někdo lezl nahoru. Kuloár je plný suti a stupňovitých převisů, dokonale promáčený vodou. Při přípravě třetího slanění slaňují shora z převisů dva Rakušáci. Nedaří se jim stáhnout lana. Snažíme se jim pomoct. Nakonec se zdaří a při dalších dvou slanění spolupracujem, takže jsme rychleji dole. Balíme batohy a jdeme se podívat na severní stěny Cim. Z jihu se valí mlha, ale na severu je docela jasno. Koukáme do mlhy na vidmo a pak už jdem k autu. Dokonce u chaty najdem ztracenou čepku. Celé nám to trvalo 8 hodin, tak akorát vaříme večeři. Přichází k nám nějaký Čech ze spodnějšího parkoviště. Jsou tu na treku a zatím jim tři dny pršelo. Ta mlha byla prý úplná pohoda. Kdyby bylo zítra hezky, tak půjdem s Ivorem do jeho vysněné Comiciho cesty v severní stěně Cimy Grande. Jura se vydá po okolí fotit. Kluci staví stan, já spím v autě.

2.9.2004
Ráno mě probouzí bušení na okýnko. Otvírám dveře a v nich je nadšený Ivor. Povídá "tradá", ukazuje azurovou oblohu a sluncem osvícené vrcholky hor. Už to vypadá, že toho Comiciho budem muset vylézt. Vaříme snídani, balíme matroš a vyrážíme pod nástup. Když procházíme pod převislou severní stěnou, jsou v ní vidět nějaké dvojice v úplně brutální cestě. Chvíli je pozoruji, pak docházím Ivora a ten mi sděluje, že to budeme lézt. Comiciho cesta na Cimu Grande 7 (V+/A1), 550m. Loučíme se s Jurou a vyrážíme do prvních lehkých 80m cesty. Nacházíme první štand a začínáme jistit. Před námi je 8 těžkých délek, po nich dalších 8 lehkých. Ze začátku jsem ještě optimistický. Vtipkuji, počítám kolik délek nám ještě zbývá. Poté, co na každém štandu čekáme a mrznem jak psi, než odleze dvojka před námi už ztrácím veškerý optimizmus. Valíme délku za délkou, nejtěžší lezem většinou technicky. To, že mi skoro vždy v půlce délky dochází materiál a přichází těžká improvizace, nebo střídání dvou karabin ve skobách, takže pode mnou zůstává nejištěných asi 10metrů a to ještě skoby tak docela úplně ve skále nedrží, mi začíná přicházet úplně normální. Naštěstí kameny, které občas shodí dvojky nad námi létají docela daleko. Jeden větší se ale roztříštil kousek od lana na štandu, takže jsme měli trochu štěstí. V těžké části jsme byli rychlí, ale při závěrečných 8-mi délkách obtížnosti 3 až 5+ jsme hodně zpomalili. Horní kouty jsou hodně protečené vodou, já si ještě natáhl šlachu v dlani a mám dost. Poslední 4 délky prosím Ivora, jestli by je nevyvedl a on naštěstí souhlasí. Poslední dvě délky vylézáme z mrazivého stínu na večerním sluncem osvícenou stěnu. Je to ještě horší, než když jsme mrzli. Na vrcholové polici dáváme pauzu, jíme a pijem co zbylo. Konečně něco fotíme a čekáme na
Rakušáky, které jsme tak trochu zdržovali. Chceme na ně počkat, protože vypadají že dobře znají sestup. Když si ještě zapalují cigarety a svačí, rozhodujem se jít. Traverz vrcholové police je snadnější, než jsem si myslel a lituji, že jsem si nechal lezečky. Docela zábavné je místo, kde se plazí pod převisem, a při tom se musí přelézat trhlina v polici. Borci nás dochází a navrhují nám společný sestup. Po třech slanění se ocitáme v lehkém terénu a slézáme po skalkách stále níž. Když už se stmívá, tak nám hoši říkaj, že vlevo vede normální cesta, ale že oni jdou vpravo nějakou speciální. Neznáme to tu, tak raději jdeme za nimi. Chvíli slézáme směrem na západ, poté jdeme asi 200m po vyšlapané pěšině. Nějak jsem se zadrhl, tak se je snažím doběhnout. Dojdu k obrovské černé díře a volám kde jsou. Mé nejhorší představy se vyplňují a Ivor na mne zespod volá, že musím slézt dolů. Už není skoro vidět, ale slézám a poté traverzuji na suť spadající koutem dolů. Ivora vidím na polici vpravo a volá na mě, že tudy dolů. Nějak dokloužu na polici a začínám slézat po malém hřebínku dolů. Jen si přeji, aby to už skončilo. Dole vytahuji čelovku. Jsme někde mezi Cimou Grande a Cimou Ovest. Ještě slézáme pár skalek a pak už kloužeme po nekonečné suti dolů. Borci jsou už dávno pryč. Naštěstí na Ivora vždycky počkali a ukázali mu kudy a on to zase předal mě. Kdyby nám utekli, tak bysme tam asi museli zůstat. Dole si vydechnu a jsem rád, že jsme takovou parádní akci podnikli. Celkem nám výstup i sestup trval 12hodin, z toho asi 8 hodin čistého lezení 2hodiny čekání na štandech a posedávání na vrcholové polici a 2h sestup. V 9 večer přicházíme k autu, Jura už vaří večeři. Ivor má sebou lahvinku nějakého speciálního vína, kterou prý otevře, jen když vylezem Comiciho. Je tedy ten pravý čas. Vaříme kotle jídla a k tomu popíjíme toto drahé vínko.

3.9.2004
Když ráno v 7 vylézám z auta, připadám si jak přejetý parním válcem. Naštěstí v tom nejsem sám. Je opět krásné ráno. Kluci začínají vařit snídani a já se vydávám na prohlídku chodeb a střílen kousek nad parkovištěm. Cestou ještě fotím východ slunce, které se objevuje ve skalní puklině. Ze střílen je pěkný rozhled a ani tam není moc nasráno. Po snídani balíme a přejíždíme přes Cortinu na sedlo Falzarego - asi 40km. Cestou je krásný rozhled na Tofany. Parkujem na velkém parkovišti pod lanovkou a vydáváme se na Cinque Torri. Ivor to tam zná, má tam být pěkné sportovní lezení. V půlce cesty si Ivor vzpomněl, že tak dlouho vybíral které lezečky si vezme, že si nakonec nevzal žádné. Naštěstí máme skoro stejnou nohu. Obcházíme vrchol Averau a pokračujeme k chatě u Cinque Torri. Cestou jsou moc pěkné výhledy. Když dojdem pod Tore Grande, lehnem na zem a vůbec nic se nám nechce. Čtu si Montánu a pojídáme tyčky. Nakonec se přeci jen dokopem a přelézáme asi 5 cest obtížnosti 5 až 7-. Nic se nám moc nechce, tak za nás musí rozhodnout počasí. Najednou se zatáhlo a začíná poprchávat. Balíme a spěcháme k autu. Volíme cestu čislo 440. Ta vede dolů na silnici a pak stoupáním na sedlo Falzarego. U obchůdku se suvenýry si fotíme docela velké válečné střely. V autě chvíli rozmýšlíme co dál. Ještě jsme chtěli stihnout Messnerovu skluzavku na Neunerspitze, ale odrazuje nás dlouhý nástup. Rozhodujem se pro ferratu Olivieri na Tofanu di Mezzo. Od tety mi dochází předpověď, že mají být zítra přeháňky, tak to bude tak akorát. Sjíždíme pod nástup cesty 442 a usídlujem se na pěkném parkovišti s komfortním kamenným stolkem a lavečkou. Je tu ještě zaparkovaný obytný Transporter, ale nikoho v něm nevidíme. Zjišťujem, že Ivor nahoře vyndal z auta kanistr s vodou, tak si na sedlo vyjíždím ještě jednou. Nacházím ho pěkně uklizený u popelnic. K večeři si dopřáváme ďábelskou kombinaci a jdem spát. Kluci si našli místo na stan kousek výš, jak říkali - v lomu.

4.9.2004
Ráno vstáváme opět před sedmou. Nějaké zvíře nám přes noc stačilo vykrást tašku s odpadkama. Ze zaparkovaného Transporteru vylézá stařík v holínkách a někam odchází. Vypadá jako místní pastevec bez ovcí. Snídáme a vyrážíme. K nástupu je to ještě daleko. Stoupáme necelou hodinku k chatě Dibona a zjišťujeme, že se sem dá zadarmo dojet autem. Pokračujem ještě půl hodinky do kopce pod nástup u chaty Pomedes. Na nástupu už se to hemží lidmi. Vypadá to na celý zájezd
Slovinců. Nastupujem na ferratu a Ivor mizí kdesi vepředu. Jdu si své tempo a jsem rád, že mě spousta lidí pouští. Když se mi podaří předejít celou skupinu, je najednou ferrata bez lidí. Za chvíli potkávám Ivora a společně se vydáváme špatnou cestou. Naštěstí si toho všimnem a vracíme se jen sto metrů. Docházíme na druhé odpočinkové místo pod hřebenem Tofany asi uprostřed výstupu. Dáváme tyčky a čekáme na Juru. Vyjdem na hřeben a čeká nás asi nejtěžší místo celé feraty. Docela těžký výlez koutem, kde není kam dát nohy a za chvíli krásný vzdušný traverz. Pak už nás čeká nekonečná cesta k vrcholu. Zajímavý je výlez přes několik pater zábran proti lavinám. Jsou udělány z obrovských železných nosníků, ale pozohýbané jsou jako by tam ani nebyly. Na Tofaně di Mezzo jsme za 3,5 hodiny. Nahoře je příjemná lavečka, spousta lidí, kteří tam jezdí lanovkou a ptáci co žebrají jídlo. Ivor se mezi nimi snaží vyvolat bitvu o drobek. Fotíme se u vrcholového kříže, v dáli obdivujeme Messnerovu klouzačku a pak sestupujeme. Jdeme dolů do sedla stejnou cestou, poté ještě trochu níž přes skalní okno na suťovisko. Tím se kloužeme skoro až k chatě Dibona. Pod chatou na paloučku dojídáme zbytky a rozhodujem se sjet nakoupit do Cortiny. V Cortině je docela rušno. Všude jezdí historická auta a na náměstí je pro ně dokonce natažený koberec. Snažíme se najít nějaký obchod, ale marně. Docházíme až na konec Cortiny, tak se jdu někam zeptat. Skoro nikde neumí anglicky, až v lékárně. Nejprve reagují na slovo food, že mi chtějí prodat boty, ale pak už nám radí levný supermarket Kanguro. Nachází se u kruhového objezdu pod velkým kamenným mostem. Kupujem nějaké pečivo, víno a zase se vracíme na oblíbené parkoviště. Vaříme večeři, pijem víno a je nám fajn.

5.9.2004
Snad první ráno se probouzím sám od sebe. Je skoro osm a hoši nikde. Za chvíli dojdou, snídáme a vyjíždíme kousek výš k cestě na Cinque Tori. Když dojdem pod Tore Grande, zase lehnem a nic se nám nechce. Ivor se jde projí a fotit. Já jdu vylézt poslední cestu, kterou jsme ještě v této stěně nelezli. Je moc pěkná, tak si ještě na prvního vylézám cesty, které jsem předtím lezl na rybu. Snažím se nastoupit ještě dvě cesty vedle, ale nevíme co je to za obtížnost a ani mi to moc nejde. S Ivorem pak přelézáme ještě jednu krásnou cestu ve vedlejší stěně Tore Grande. Je už odpoledne, všichni jsme unavení, tak se vracíme k autu. Vyvalíme se na trávu, vaříme oběd, a pak už nás čeká jen cesta domů. Když jedeme po dálnici kolem Gratzu, míjíme odstavené auto. Najednou je dálnice plná krve, kusů masa a před námi je najednou mrtvej jelen. Už nejde nic dělat, tak ho přejíždím. Pěkně to s náma cuklo, tak zastavujem mezi ostatními auty. Zkoumáme čelovkou podvozek a vypadá to dobře. Akorát zespodu visí kusy masa. Kolem nás je asi 6 aut s rozflákaným chladičem, tak jsme na tom ještě dobře. Domů už dojíždíme v pohodě. Když pak v týdnu vezu auto do servisu, řeknou mi, že v něm bylo, mimo jiné, jen půl litru oleje. V podstatě jsme měli docela štěstí, že jsme dojeli.

Přelezené cesty:
TRE CIME - CIMA PICCOLISSIMA / TORRE PREUS - JV Stěna (7- (V+/A0)) - [TOPO] - nádherná cesta dlouhá 200m, zajištěná docela dobře starými skobami. Je dobré mít s sebou nějaké vklíněnce. Cestu není potřeba dolézt až nahoru, asi délku před vrcholem se dá traverzovat po poličce ke slaňáku.
1. a 2. délka jdou koutem a je potřeba k němu dojít lehkým terénem na polici (skoba). Spojení obou délek je dlouhé asi 40m. Obtížnost do 4-.
Štand parádní balkón.
3. délka ze začátku lehký výlez, poté klíčové místo v převislé spáře ve které skoby moc nedrží. 6-.
Štand na houby. 3 skoby co moc nedrží, nedá se stát.
4. délka pokračuje vlevo a pak malým koutkem zpět vpravo.
Štand docela
jde.
5. délka nejtěžší prolézá mezi dvěma převisy pak plotnou na lávku.
Štand na parádní lávce.
6. délka - bombový traverz vlevo.
Štand v koutě na dobré poličce.
7. délka - koutové lezení.
Štand je na vrcholu odštípnuté skalní věžičky - paráda.
8. délka je nejištěn
á a docela lehká.
Štand jen z jedné skoby, ale na dobrém místě.
9. délka - trochu těžší asi uprostřed taková nepěkná spára.
Štand tam asi není - musí si každý vytvořit. 
Sestup pokračuje traverzem po lávce vlevo. Je to docela zajímavé. Lávka docela úzká, v jednom místě se překračuje komín a pokračuje se asi ještě 50m vlevo. Slaňák na velké polici čnící do severní stěny. Slaní se do komína a jím pak ještě 4 délky až k nástupu. Komín je mírně ukloněný a je v něm strašně bordelu.
TRE CIME - CIMA GRANDE - Comiciho cesta (7 (V+/A1)) - [TOPO] - nádherná klasika dlouhá asi 550m. Těžké délky jsou docela dobře zajištěny starými skobami, v lehčích délkách už je jich méně. Skála je docela pevná.
1. délka je asi 80m dlouhý nástup dvojkové obtížnosti. Doleze se k prvnímu štandu na polici.
Štand police.
2. délka začíná čtyřkovým koutem a pak choďák k dalšímu štandu.
Štand police.
3. délka 7-, traverz vlevo, poté nahoru a mírně vpravo. Těžký traverz na začátku se dá přehákovat.
Štand nic moc.
4. délka vlevo a koutem nahoru. Asi v polovině koutu se vyleze vpravo do lehké stěny.
Štand police.
5. délka traverzem vlevo, trochu lámavou nejištěnou skalou do koutu, který přechází v odštípnutý skalní list. Před koncem skalního listu přelézt do stěny vpravo.
Štand malé místo na stání.
6. délka kratší výlez koutem - není zajištěný a pak přes převisy.
Štand police.
7. délka po polici kousek vlevo a spárokoutem nahoru. Délka mi přišla nejtěžší, je v ní spousta skob různé kvality, tak je potřeba rozmyslet expresky.
Štand 4 skoby provlečené starou repkou. Visí se v podstatě ve vzduchu.
8. délka traverz vpravo, poté nahoru vpravo a pod převis, oblézt ho zprava a pak už lehčí spárou.
Štand police.
9. délka lehčí, ale moc nejištěná, štand u nějaké ze skob. Na 50m lana jsem našel 2 skoby a jednu na štand.
Štand asi různě.
10. délka asi nejlehčí, ze začátku výlez z koutu a pak trojkové schody.
Štand pod převískem.
11. délka koutem a spárokoutem. Docela dobře zajištěné.
Štand police.
12. délka traverz z koutu vpravo do dalšího začínajícího koutu a jím nahoru. Koutem docela dobře tekla voda.
Štand polička ve vrchní části koutu.
13. délka odporný výlez z mokrého koutu a sutí do jeskyňky.
Štand na polici v jeskyňce protečené vodou.
14. délka výlez vzhůru mokrým komínem z jeskyňky a pak parádní traverz nad převisem.
Štand na malé polici.
15. délka je psána za tři, ale já jsem její začátek musel přehákovat. Ani tak to nebylo úplně zadarmo.
Štand v malém vhloubení.
16. délka zase psána za tři, ale mě přišla těžší. Je docela dlouhá.
Štand na vrcholové polici.
Sestup pokračuje traverzem vpravo po vrcholové polici. V jednom místě se dokonce plazí po čtyřech. Obejde se celá Cima na jižní stranu, jde se dál kolem bivakovacích míst po pěšině. Až pěšina překoná menší kopeček, zahne se vpravo ke slaňáku. První slanění asi 15m vpravo. Kus se popojde k dalšímu slaňáku vpravo. Další slanění 50m spíš vlevo. Slaňák je zaklíněná laťka u dřevěné lávky. Další slanění 50m koutem do lehkého terénu. Lehkým terénem se slézá stále dolů podél komínů. V místě kde jde normální cesta dírou mezi skalou a obrovským balvanem jsme odbočili na západ a po chvíli popolézání se objevila pěšina dlouhá asi 200m. Na jejím konci jsme slezli do temné díry na spadající suť, chvíli dolů na polici vpravo, slezli hřebínek a objevili jsme se na suťovisku mezi Cimou Grande a Cimou Ovest. Po suti ještě přes jednu skalku dolů.

TOFANA DI MEZZO - Ferrata Olivieri - [TOPO] - velmi pěkná dlouhá ferrata vycházející od chaty Pomedes. Doba výstupu asi 3,5 hodiny. Cestou zdržuje spousta nezkušených lidí, ale rádi pouští rychlejší. První třetina jde po nádherném dobře zajištěném hřebeni, v druhé části se jde spíš po suti. Třetí část je dolez na vrchol přes lavinový kotel a vrcholový lehký dolez. Sestup jsme šli zpět přes lavinové zábrany, poté skalním oknem na suťovisko a jím až dolů k chatě Dibona. Jak jsme zjistili, tak k chatě Dibona se dá dojet autem. Dá se tak ušetřit asi 45 minut šlapání do kopce.
CINQUE TORI - TORE GRANDE - Fra Fra (5) - pěkná lehká cesta uprostřed s převisem
CINQUE TORI - TORE GRANDE - Zebra Zebra (5) - pěkná lehká cesta uprostřed s převisem
CINQUE TORI - TORE GRANDE - Rosamunda (5) - pěkná dlouhá cesta po kolmé hraně
CINQUE TORI - TORE GRANDE - ? (7-) - pěkná cesta na začátku a uprostřed s převisem
CINQUE TORI - TORE GRANDE - ? (7-) - pěkná cesta na začátku a uprostřed s převisem
CINQUE TORI - TORE GRANDE - Fulmini e saette (7-) - velmi pěkná dlouhá cesta (25m), velmi dobře odjištěná, plotnové lezení po lištách

Jen takový zajímavý pokus. Zkuste se podívat :-)

Info-Mail.er.cz - český eReklamní systém
GetPaid.cz EfektMail.cz