Když jsem v Montaně 03/2001 četl článek o Gosaukammu,
nadchl mně a těšil jsem se že se tam jednou podívám. Po dvou
letech jsme se konečně domluvili. Jako termín padl druhý týden
v září. Rodiče totiž letěli na Krétu a já si mohl půjčit
auto. Na internetu jsem postahoval nějaké průvodce, potřebné informace a
mohlo se vyrazit. Jeli jsme ve dvou - já, Jura. Vyrazili jsme v Neděli
asi ve 3 hodiny odpoledne a hned jsme trávili první chvíle po objížďkách
kvůli leteckému dni. Pak už jsme si to metali. Brno - Znojmo -
Hnanice - Pulkau - Horn - Krems - Sankt Polten (taková malá zkratka
která se nám minulý rok dost nevyplatila kvůli povodním, ale
letos byla OK) - Linz - Gmunden - Bad Ischl
- Gosau - Vordere Gosausee. Celkem asi 450km, 5h. Do Gosau dojíždíme
v 8h večer a hned fotíme nádherné štíty Gosaukammu nořící
se do tmy. Dojíždíme
k jezeru a jdeme se podívat jak to tam vypadá. Mezi hvězdami je
vidět Dachstein. Sjíždíme dolů na třetí parkoviště a vaříme
večeři. Spíme v autě.
Pondělí 8.9.2003
Ráno vstáváme v 7h, něco pojíme,
jedeme na parkoviště č.1, necháváme tam auto a vyrážíme směrem
na Steigelpass. Je polojasno. Na dnešní den jsme si vybrali Dir.
NW - Kante na Vordere Kopfwand, pokud zbude čas, tak Ein Fahrt nach
Emmental na Eisgrubenturm. Cesta vede přesně tak jak ji znám z
internetu. Převýšení asi 500m, kolem nádherné štíty
Gosaukammu. Asi po 1,5h dojdeme k památníku obětem hor, poté se
cesta svažuje do kotle a stoupá do sedla Steigelpass. Již vidíme
výraznou hranu Vordere Kopfwand, která se svým převisem - nosem
připomíná hlavu. Kolem jsou nádherné místy převislé stěny,
naprosto kompaktní skála tvarovaná vodou, prostě paráda. Odbočujem
z kotle vlevo a po kamenech dolézáme pod nástup. S překvapením
zjišťujeme, že nám cesta trvala jen 2h. S batohy jdeme
první dvě délky bez jištění až pod začátek hrany. Tady v
malém sedýlku se nám otevírá první pohled do kolmé stěny a k
jezeru Hintere Gosausee. Navazujem se a vyrážím do první délky.
Je to terén spíš chodecký než lezecký, štand je pod začátkem
převisu. Původní cesta má přelézat technicky přímo přes převis.
Hledám kudy by mohla jít, ale nic
nevidím. V další délce trochu bloudíme. Jura si nevšiml borháků,
které jdou vzhůru hned za převisem a vydal se výrazným
koutem v průvodci popisovaným jako "Grosse Schupe". Vracíme
se a pokračujeme vzhůru na hranu. Po hraně lezeme tři délky krásnou
skálou s nádherným výhledem. Nejvíce mne nadchlo místo kdy se
bere ostrá hrana Kopfwandu rukama a nohama se jde po plotnách na tření.
Člověk přitom kouká 600m dolů kolmou stěnou. Dolézáme
nahoru, balíme věci a vyrážíme po zelených flecích sestoupit.
Ještě vybíháme na hřeben vyfotit jezera a pak valíme dolů na
suťoviska. Dole jsem si spletl dolinu se sedlem Steigelpass s
dolinou vedlejší a špatně
jsme odhadli věž Eisgrubenturm. Říkal jsem si že shora vypadá
tak majestátně a zdola je to taková chuděra a ještě v ní nemůžeme
najít cestu. Po chvíli si to uvědomím a pokračujem sutí až k
nástupu pod Eisgrubenturm. Chvíli hledáme cestu, jelikož jsou
tam nějaké nové co ještě nejsou v průvodci, ale za chvíli je
vše v pořádku. Batohy necháváme pod nástupem a vydáváme se
do cesty Ein Fahrt nach Emmental. Do údolí se začínají valit
mraky a kazí nám výhled. Ruce na studeném vápně mrznou, takže
na těžší obtížnost nemáme ani pomyšlení. Moc se mi líbí druhá délka, pěkně
vyvážená 5+, 6 v pěkné skále. Nejhezčí je však délka
poslední, která jde přes plotny poseté mělkými děrami, no
prostě ementál. Z vrcholu nic nevidíme, tak slaňujeme dolů.
Pokračujeme směrem na Steigelpass a poté dolů kotlem. Připadám
si jako na pobřeží chorvatska - skály pod nohama jsou nádherně
tvarované vodou. Začíná trochu poprchávat. Zastavujeme se v památníku
obětem hor - malý domeček, zapalujeme zhaslé svíčky a valíme
dolů. Pro dnešek toho bylo dost. Když přicházíme k autu zpocení
ze sestupu, napadá nás co tak se vykoupat ve Vordere Gosausee.
Venku je sice jen 14°C, voda je studená jak sviňa, ale koupem se
a je to moc příjemný. Na hrázi nabíráme vodu a pak už sjíždíme
na třetí parkoviště vařit. Obloha je zatažená, tak jdeme spát.
Úterý 9.9.2003
Jelikož jsem večer zapomněl
nastavit budík, probouzíme se ráno až v 8h. Venku je docela pěkně
polojasno. Snídáme a vyjíždíme na parkoviště č.1. U chaty opět
parkuje nějakej největší drsoň v americkém sporťáku. Ráno,
když projížděl kolem parkoviště, jsme si podle zvuku mysleli
že jede traktor. Již známou cestou ze včerejška stoupáme vzhůru
přes lesy a suťoviska, kolem památníku až do kotle. Někde jsem
četl že než se sestoupí do kotle, má se odbočit doprava, poté
po suti a kamení nevýraznou pěšinkou pod nástup. Zdá se nám,
že Däumling, vedle kterého vede naše cesta je ještě daleko,
ale dáváme na průvodce. Šplháme se po šutrech vhloubením až
na suť pod skalami a vydáváme se podél nich doleva. Zjišťujeme,
že jsme odbočili příliš brzo a musíme slézat lehkým terénem
a pachtit se napříč suťoviskem. Pokračujeme dál po nevýrazné
pěšince až pod Däumling. Ocitáme se v malém skalním vhloubení
a musíme přelézt lehkým terénem asi 15m dlouhou ukloněnou stěnku.
Poté stoupáme po travkách až pod nástup. Máme toho fakt dost.
Vidíme krásný chodník který sem vede ze sedla Steigelpass. Nástup
nám trval asi 3h. Počasí se zatím stihlo výborně zkazit, do
doliny se ženou mraky. Fouká docela studený vítr. Díváme se na
komínový nástup Fingerkante. Jde hlubokým, místy širokým mokrým
komínem, občas je tam skoba. My volíme přímou variantu Dir.
Fingerkante. Ze země si prohlížíme 5+/A0 místo a už nastupuji
do první délky. Docela pěkné lezení. Dolézám k technickému místu
a nestačím se divit. Představoval jsem si že vezmu jednu
expresku a su za vodou. Omyl, přede mnou jsou čtyři za sebou
jdoucí jištění v naprosto hladké plotně a nejsou zrovna moc blízko
sebe. Natahuji se z jednoho do druhého až dolézám ke štandu.
Pro začátek to byla docela dobrá shybovačka. Jura dolézá a jde
další délku trochu lámavým terénem. Kolem nás už jsou mraky
a není vidět ani dolů na nástup. Cesta je v průvodci popisována
jako krásně vzdušná a my z toho skoro nic nemáme. Třetí délka začíná docela
zajímavě. Asi 5m nade mnou je borhák a k němu vede skála co
vypadá úplně hladce. Oblézám to zprava spárkou. Jura to potom
šel přímo a říkal, že to je pěkné za malé bočáky. Pak jde cesta
chodeckým terénem, občas se přeleze přes nějaká madla. Jura
dolézá a já se vydávám do další délky. Má být za 5+, jedno
místo za 6-. Krásné lezení různých stylů - spárka, plotnička,
traverzík, vše v pevné skále. Kdyby bylo tepleji, bylo by to ještě
krásnější. Dostávám se do klíčového kouta. Cvakám dva borháky
kousek od sebe, koukám nahoru. Vidím skobu, ale nad ní mi připadá
skála docela drsná. Zkouším k ní dolézt, ale na 6- to nevypadá.
Odsednu do jištění, které je v plotně asi 1m vlevo a koukám,
že vlevo za hranou je další borhák. Docela škoda. Přelézám pěkný
traverz a závěrečný boulder pod štandem dávám pěkným
skokem. Jura dolézá, bouldřík si vyřeší pěkně technicky a
vydává se do další délky. Jde přes tři borháky doprava
trochu lámavou skalou a poté následuje asi 15m totálně rozlámanou
skalou, je zázrak něco neshodit. Na vrcholu je krásné vhloubení
obehnané tenkou stěnou věže. Za dobrého počasí tady musí být
krásně. My však vidíme jen kousek hřebene na Niederes
Grosswandeck, kterým jsme původně plánovali pokračovat na
vrchol. Shazujem lana a valíme dolů. Dvě horní délky se pokoušíme
spojit a kupodivu to jde. Musí se jen 3m ke štandu dojít. Na stažení
lana, které má na vrcholu velké tření je potřeba obrovská síla.
Další délku jedem zvlášť a poslední dvě opět spojujem. Při
slaňování začíná pomalu pršet, v poslední délce začnou
docela obstojně padat malé kroupy. Balíme a valíme dolů. V památníku
obětem hor je docela dobře. Sundáváme tam helmy a přebytečné
oblečení, pročítáme seznam asi stovky obětí zdejších hor,
zapalujeme znovu všechny svíčky a pokračujeme v sestupu. Nohy už
nás docela dost bolí. U Vordere Gosausee nabíráme vodu, i přes
slabý déšť se koupeme - jsme dobrá atrakce pro místní
turisty, kteří běhají joging kolem jezer a posedávají v místní
restauraci. Sjíždíme na naše
oblíbené třetí parkoviště a vaříme něco dobrého. Když usínáme,
spouští se docela dobrý liják.
Středa
10.9.2003
Ráno se probouzím tak kolem osmé, venku prší, tak pospáváme
asi do 10h. Pak něco pojíme, posloucháme rádio, pročítáme
Montanu a manuál k autu - prostě není co dělat. Po poledni se
trochu vyjasňuje, tak se alespoň jdeme podívat k Hintere Gosausee.
Cesta je to pěkná, skoro po rovince, jen kolem nás proudí davy
rakouských důchodců. Někteří jsou docela svižní. U jezera
fotíme - není to taková paráda jako z vrcholu Kopfwandu. Ten ovšem
není vidět. Snažíme se něco vyfotit 200mm objektivem, ale nejde
to. Všechno přes něj vypadá strašně obrovské, vzdálené
vrcholy zase zahalují mraky. Procházka je to moc pěkná. Nejzajímavější
pasáž je skoro hned na začátku. Cesta kolem jezera je vytesaná
ve skále, která nad ní tvoří převislou střechu. Takový
polotunel. Aby to bylo ještě zajímavější, na stěně visí památník
lidem, kteří zahynuli při pádu autobusu do jezera. Vše je doplněno
svéráznou kresbou pádu autobusu do jezera od nějakého místního
umělce. Večer si píšu o počasí. Předpověď nás moc nepotěší.
Zítra má být jen slabý déšť, pozítří a dál lijáky jak
hrom. Pojíme a večer se rozhodujeme. Pokud zítra ráno bude
rozumné počasí přelezeme Seewandsteig. Je to podle průvodce úplně
nejtěžší, nejdelší, nej nej klettersteig v alpách. Taky už
se na něj pár let chystáme.
Čtvrtek 11.9.2003
Ráno nás čeká velmi nemilé překvapení. Leje jak z konve,
mraky valí a jsou tmavé jak nikdy. Vypadá to dost blbě a má být
ještě hůř. Rozhodujeme se to celé zabalit a jet domů. Zůstávat
ještě dva dny v dešti nemá smysl. Jedeme se ještě podívat za Hallstadt
na Seewandsteig. Po chvíli nacházíme to správné parkoviště a
zklamaně si prohlížíme ceduli s popisem cesty. Ještě se sem
musíme vrátit. Pak už valíme po známé cestě zpět do Brna.
|