|
|
|
Prisojnik (2547m.n.m.), Mala Mojstrovka (2332m.n.m.),
Razor (2601m.n.m.) - 1998
|
|
|
V září mi Pavel zavolal že jeho známý pořádá zájezd do Julských alp. Domluvili jsme
se, že jedem. Po propršené noci v autobuse jsme se ocitli v Julských
Alpách. Na to, jak v noci pršelo, bylo docela hezky. Ubytovaní jsme byli v
noclehárně na Erjavčeva koča (1525m.n.m.) pod sedlem Vršič. Hodili jsme batohy na postele a hned jsme se
vydali na tůru. Vybrali jsme si výstup na
Prisojnik (2547m.n.m.). Vyšli jsme na sedlo vršič, poté traverzem pod stěnu
Prisojniku a
začali jsme stoupat směrem na Prisojnikovo okno. Cesta to byla docela zajímavá.
Nad hranicí 2000 m.n.m. začalo být docela dost sněhu.
Občas sahal po kolena a my jsme na to nebyli vůbec vybavení. Obloha byla
dost zamračená a značení nebylo místy vůbec vidět. Přeci jen jsme se nějak
dostali k Prisojnikovu oknu. To mě docela fascinovalo. Díra skrz horu vysoká asi
50m, široká 10m a dlouhá také 50. Z jejího stropu vysely asi 3 metry dlouhé
rampouchy a každou chvíli jeden z nich poryvem větru spadnul. Původně jsme tudy
chtěli sestupovat, ale rychle jsme si to rozmysleli. Pokračovali jsme vzhůru na
hřeben. Chvíli to šlo dobře, ale v jedné části jsme museli překonat vhloubení
plné prašanu. Sníh byl až po prsa a vůbec se v něm nedalo hýbat. Nějak jsme
překonali pět metrů k řetězům, vylezli jsme na římsu a po ní se obešel
vrcholek na druhou stranu hřebene. Ještě chvíli jsme pokračovali po hřebeni, ale
počasí se zkazilo, padla mlha a před námi se objevil zmrzlý úsek. Neměli
jsme mačky, tak jsme se rozhodli vrátit. Zpátky jsme šli tou samou cestou a šlo
nám to docela rychle. Odpoledne a večer jsme sušili promočené věci a vařili
večeři na mém skvělém vařiči od taťky na tekutý líh.
Ráno jsme se probudili do bouřky. Blýskalo se a pršelo asi do jedenácti, proto jsme se rozhodli pro kratší
výstup. Zvolili jsme výstup na Malou Mojstrovku. Severní stěnou na ni vede pěkný
klettersteig. Začátek byl lehký a dobře jištěný, ale střední část byla docela
těžká. Také bylo všude hodně sněhu. Hodil by se sedák a přilba. Nejzáživnější byl traverz po kramlích
pod tekoucím vodopádkem z tajícího sněhu. Vrchní část již nebyla jištěná a šlo o lehký
dolez. Zatím se počasí umoudřilo a z vrcholu byl nádherný výhled na Triglav a
okolní kopce. Sestupovalo se turistickou cestou z druhé strany.
Třetí den jsme se domluvili se třema klukama ze zájezdu na výstupu na Razor.
Čekal nás docela dlouhý nástup přes kleče a suťoviska až pod stěnu Razoru. V ní
vedl zajímavý a pěkný klettersteig a přes ukloněná sněhová pole jsme prošlapali
cestu do sedla Planja (2349m.n.m.). Odtud byl krásný výhled na Triglav. Teď už nás
čekalo asi jen 20 minut výstupu na samotný vrchol. Jednalo se o lehké lezení po
skále, které bylo v polovině zpestřeno asi 50m stoupajícím vhloubením se sněhem
po kolena. Střídali jsme se v prošlapávání cesty a za chvíli jsme byli na
vrcholu (2601m.n.m.).
Ve vrcholové knížce jsme se dočetli, že jsme tu první po třech týdnech.
Při sestupu jsme vhloubením projeli po zadku a dále jsme pokračovali stejnou cestou.
Pod stěnou jsme přistihli stádečko kamzíků, které se páslo na trávě mezi sněhem.
Poslední den jsme si ve stejném složení vybrali opět výstup na Prisojnik se
sestupem přes Prisojnikovo okno. Doufali jsme že rampouchy už opadaly. Sněhu už
bylo o něco méně a my jsme docela rychle prostoupili cestou, kterou jsme první
den vyšlapali. Mysleli jsme si že na vrchol to už bude kousek, ale nebylo to tak.
Čekalo nás ještě 20 minut zmrzlého hřebene. Na vrcholu jsme opět byli první po třech týdnech i když na něj vyrazilo hodně členů našeho zájezdu. Sestup přes
Prisojnikovo okno byl nádherný a každému bych ho doporučil. Sice jsme neměli
žádné jistící pomůcky a skála byla hodně zaledněná, ale přeci jen jsou na
obtížných místech řetězy a žebříky. V klettersteigu je krásná pasáž, při níž se plazí horizontální trhlinou a s batohem se tam člověk skoro nevejde. Pak už jsme pokračovali zpět na chatu, pojedli a večer se vyráželo zpět do Brna. |
| |
